PRACHOVSKÉ SKÁLY. (V. (V Císařské chodbě.))

Ať vrchol krásy v Alpách vidí jedni

a druzí v bouřné hymně oceánu –

já domácí ctít krásky nepřestanu,

mně líce jejich nikdy nezevšední.

Co vyrovná se tvému majestátu,

ty čarokrásná chodbo?! Ať tvé jméno

má původ kdekoli, – je zaslouženo!

Vždy nádhery jsi plna. Tvému šatu

vše sluší stejně: smaragd listů v létě

i nach a topas jejich za jeseně

i zimy úběl; jako krásné ženě

se kořím ti, mé srdce zbožňuje tě.

Jsi krásná v slunci, i když zahaleno

je nebe mračnem, které bouři chystá;

a tím jsem jist, že přes tvoje se jméno

ti musí podivit i anarchista.