Práci.

O matko práce, jak tě vítají

den ke dni tvoje věrné děti,

jaký to pocit ve srdci mají,

spočinou-li ve tvém objetí?

Palácův už co jsi zbudovala

a povždy bydlíš ve sklepních zdech...

Co látek jemných ruka tvá stkala –

pro nahotu svou máš jen povzdech!

Přičiněním tvým země dá klasy,

pohodlí, kov i démant černý,

důvtip tvůj vždy k větším činům kvasí,

nový tvoříc přepych nezměrný.

Komu ale dáváš ty své plody,

pak-li jich sama neokusíš?

Nevidíš snad okolo ty hody? –

Což věčně hlad mít sama musíš?