Přadlena.

Nebe i země samý sníh,

květ mrazný stromů na větvích,

a kam jen pablesk oka slán.

svým mávnul žezlem zimo-pán.

Přadlena hledí oknem ven,

a pusto, mrtvo kolkolem,

jenom sněhové po pláni

si poletují havrani.

Přadlena hledí oknem ven –

to oko její – dumný sen –

a oko její – smutná báj,

oněmlá píseň – zašlý ráj.

Přadlena hledí v sněžnou pláň –

vyrazí z lesa mladá laň,

a šíropusté po pláni

letícím spěchem uhání.

Ač rubín skrápí sněhu běl,

uhání v dál, uhání v dál,

by smrtelné ten rány střel

nepoznal nikdo, nepoznal.

Aj, což přadlena zbleda tak,

jak by ji prochvěl mrazný chlad –

což slzí proud jí zkalil zrak

co diamantů skvělý řad?

Prorvalo slunko mraků tém,

rozžhlo svých blesků diadém,

v jím oku zlatá se zoře

ohnivé zvlní ve moře,

vetkne jak žhavá žíhadla

v krystalná slzí zrcadla,

pablesk každý – šíp plamenný

vbodne se v srdce přadleny.