PRADLENKA

Děvčátko jde po hrázi,

bude prádlo prát,

černý pes ji provází,

musí pozor dát,

aby neupadla

i s tou nůší prádla,

a co vítr rozhází,

musí sesbírat.

Zardívej se, zardívej,

modré oči klop,

dřív se na mne podívej,

pak se třebas zlob!

Dobře ti to sluší

i s tou tvojí nůší,

neklopýtni, pozor dej,

jen se neutop!

Nepřikrývej zástěrkou

nožky zaječí,

spadne lávka pod tebou,

nestůj bez řeči!

Ach, jak se mi líbí

tady chytat ryby,

také raky pod lávkou,

tam jsou největší!

Motýlek mé panence

sedí na šatech –

proč se mračí, co pak chce –

jen mě tady nech,

chtěl bych něco vidět –

nemusíš se stydět!

Pěkně sluší pradlence

důlky na loktech!

Chceš mne vyhnat? Řekni jen,

já to dobře vím,

doplavu až pod kámen,

tam se potopím,

na tvé nožky nahé,

děvčátko mé drahé,

až vylezu z vody ven,

ráče položím!

Chceš-li se tak škaredět,

musíš se i smát,

očkem hoď a sešpul ret,

vždyť to umíš snad,

sukénku si stáhni,

nad vodu se nahni,

hned jsem u tebe, už hned

pomohu ti prát!

Kvítku zlatý, májový,

ouška se ti rdí,

za tvůj úsměv růžový

kdo tě pohladí?

Košilka ti sahá

nad kolínka nahá,

ach, vždyť radost nepoví,

jen co nevidí!

Přijdu večer zahrádkou,

zajdem do polí!

– Ty mě biješ třepačkou?

Ať! To nebolí!

Chyť mé uši obě,

přitáhni mne k sobě,

abych mohl mladost tvou

zlíbat kdekoliv!