PRAELUDIUM.

Ó Pěvkyně, co v lilijích se z vláhy krve sněžíš,

v jichž nedotknutých zahradách dech Ženichův jen vane,

kdy rosou milosti se cudný kalich sklání,

Tvá dlaň, Ó Cecilie, k snů se požehnání

mně dotkni skrání!

V nich čisté sny ať ustelou dum svatební si lože,

bdi anděl můj a poutej zbojných smyslův odboj!

Hle, chudý statek duše dávám na almužny –

veď stezkou svatou ku křtu krásy hlas Tvůj družný

blud modloslužný!

Jdu pokorně Tvou stopou. Ve chmur katakombách klekám.

Tmou kynou varhany – toť záhon lilijí, tlum stvolů:

Dech bouřných nadšení jich zvučnou dření vane,

pel na skráň v úklonu s jich květů zlatem kane,

ros hvězdou plane.

Stín v divu naslouchám Tvých varhan jásotům a vzdechům

a mluvou plaché odvahy hlas píseň hledá novou.

Vděk Stvořiteli života a svatých duše vzruchů,

i Synu – v těla prach sil Věčna blahou tuchu –

i Bohu Duchu!