PRAELUDIUM.

Zabloudil jsem v pole, měkký zas a snivý,

kdy zas rozbahnění vůně táhla z nivy,

zapráskaly biče do smíchu a křiku

dětí hrajících si v slunci ve hlinníku.

Ulahodnění tu táhlo kol mé hlavy.

Větřík nadýmal se v trávách kolébavý,

na obloze někde v modru rozezpíván

omámený jarem poletoval skřivan.

Lesy namodralé v obzoru mi kynou.

Dýmu obláčky se vzduchem lehce linou,

stáčejí se, třesou, roztříštěny plují,

jak jsem uleh v trávě a jak pokuřuji.

Lhostejný jak báča, který ovce hlídá,

nevím, co je žal, a nevím, co je bída,

šťasten, že tu ležím v slunci tich’ a němý,

kde bych mohl lehnout, že mám volnou zemi!

Samotu mám posléz! Město trčí v dáli!

Tady jen je ticho! Vůně příliv stálý!

Sotva motýl nad mnou že se zatetelí!

Patřím jenom sobě! Samoten, svůj celý! –