PRAGA CAPUT REGNI

My umíráme na severu

a já dědiny počítám,

co jako staré vrby v šeru

mi svítí, nežli klesnou tam,

kam pád jich vzácní páni řídí,

smích na rtech, v ruce lilii,

a jeden víc nás nenávidí

a jeden víc nás ubíjí.

Zrak zavřel jsem tam při půlnoci

jak maska smrti zakrytá;

kdos huláká do slezské noci:

jest Praha vaše záštita!?

Své bídné mluvě práva k žití

si nekoupím za trojníky:

nás česká pýcha nenasytí

a při Vltavě pomníky.

Na slezské zemi není Boha:

a zábava za zábavou

tam utíká, kde tančí noha

té Maryny nad Vltavou;

jen když nás osud Čechy zove,

nech po dědinách pohynem,

ty dámy a ti Sokolové,

ti křepčí pyšným Žofínem.

Když svitne světlo v české hlavě,

nám časem pošlou desítku,

a není co číst na Ostravě

a není školy ve Frydku.

Jak nás ta spřež tam dáví všecky,

to volá, křičí do nebe.

Z Čech v pomoc prapor vlastenecký?

Marš – ten si nechte pro sebe!

Mru na německé kovadlině

a Polák na ni udeří,

kdekdo se zubí při Těšíně,

mám plakat u vás u dveří?

Ret tich buď, srdce bez úderu,

nech neslyší nás tam či tam,

my umíráme na severu

a já dědiny počítám.