Praha 1903

Snad revoluční vichřice již vane,

snad orli z evropských již vylétají bahen.

Zde dosud bezvětří a plachty potrhané

bez hnutí visí se stěžňů a rahen.

Lákají fjordy, moře, dálky svůdné,

sny nejkrásnější do boje jdou pro ně.

Však cesta křivá vede kroky bludné

na Rosmersholm, kde straší bílé koně.

Praha je černá jako zříceniny

a šedá jsou a bezbarvá jsou slova.

Nad šedé dny a černé peleriny

svítí jen rudá hříva Koberova.

V bezedné ticho prázdnoty se kloní

podzimní slunce, oko překrvené.

Zpěv ptačí nezvoní ni zvony nezazvoní

a tvrdé zlatky v kapsách teprve ne.

A k smíchu jsou ti věštby hvězdopravce,

sám na nešťastné narozen-li hvězděs.

Kdes v černé dálce mlýn je na Doubravce

a v modré dálce Dubá je a Bezděz.

Pár rozcuchaných hlav se záhadami moří,

když do hnizd studených jim zimní vítr duje.

A jenom jedna z nich, jež plamenem vždy hoří,

za nocí nejtmavších na slunce pamatuje.