PRAHA. (I.)

My oba dva to Město milovali

jak nejkrásnější srdce svého sen,

on milenec byl vytrvalý, stálý,

však láska má jak hysterických žen,

tak plna trýzně byla, pochybností, změn.

To Město oběma se stalo osudem. –

Mně přítomností žhavou, jemu přeludem

minulých časů kouzelného gesta.

Co jeho život tonul v moři snů

uprostřed zdí a mrtvých kamenů,

v něž jeho raça, dávní vládci Města,

svou slávu spárem vítězovým vryla,

co aristokrat něžný žasem zmámený

se polostíny zpíjel rozkošného díla,

měsíce přísvitem a hedvábnými sny,

já viděl šlehat v něm života plameny,

já bloudil davem v jeho ulicích

a hltal jeho bolest, rozkoš, ctnost i hřích,

mé smysly ze všech studnic Města pily,

kde hnila stará malomoc

i tryskal pramen nové, živé síly.

My byli přáteli, již jednu lásku měli,

však každý jiný sen. A my nenáviděli

jsme svoji lásku sobě navzájem.

On hrdý byl a bál se, barbara chtíč dravý

že její majestát chce strhnout v denní vřavy,

a já zas pohrdal sterilním jeho snem,

jenž pranic necítí, jejž pranic nebolí –

tou celou mrtvou slávou krásné mrtvoly...

My oba dva to Město milovali

a jeden druhému svou láskou srdce rvali:

Když drsný, vášní rozrušený hlas

pro sebe žádá vaše staré skvosty,

jich ceně směje se a vítá jejich kaz,

jímž rozežral je barbarský duch prostý,

když k posměchu je vaše idylické „kdysi“ –

– ach, jak to raní,

když modla, jíž se generace klaní,

k životu barbara se přiznává a křísí.

My oba dva to Město milovali

a jeden druhému svou láskou srdce rvali:

Když melodický, tichý hlas

s přízvukem cizí, nepřátelské řeči

znak smrti velebí živoucích vašich krás,

když cizí estét tu ve vytržení klečí

před svadlou mumií a skuhrá: kdysi, kdysi! –

– ach, jak to raní,

když krásné loutky slyšet uctívání,

na jejíž životu váš horký život visí.

Jen večer pojí nás. Tu v roztoužení němém

vysoko na svahu nad naším fenoménem

z modravých hlubin zvonů zpěv se dere

a vlahým vzduchem pokřik Města zní...

Pro druha kast to mrtvých miserere

a pro mne budoucnosti píseň bitevní...

Jen noc nás smiřuje, kdy čekáme, tak sami,

až naše lásky se zas v světlech zastkvějí.

Jsme spolu a přec sami. Pak se vzpomínkami

on hovoří a já s horoucí nadějí.

Již plane moře jisker, s hvězdami se mísí...

Já modlím se: kéž zítra! – druh můj: kdysi, kdysi!

On cítí: BYLO’S, – já: ó Město mé, ty JSI!

Ať pro něj věčnou lampou jest, jež visí

nehybně mezi zemí, nebesy

nedotknutelná lidmi, vášněmi a časem...

Nevidí života, dech žhavý člověka,

nevidí kráter, kotel s vroucím kvasem,

jenž přetéká...