PRAHA. (II.)

Má krásná, pojďte, nechť se duše sprostí

v zpovědi vřelé těžkých pochybností,

pojďte se podívat na naše Město snící

v poledním žáru... Jako v dávném čase.

Zachtělo se mi krutých důvěrností

a chci je říci.

Zachtělo se mi rouhat jeho kráse

i Vaší kráse. Vůbec každé Kráse.

V růžovém poli zlaté plochy planou –

na mladých vnadách starobylý skvost –

vizte tu krásku v spánek zkolébanou,

jak k ňadrům tiskne mrtvou minulost,

jí těžkým příkrovem je stará její pýcha,

a pod ním mladá bytost líně dýchá –

– kontrastem tím si zvykla vítězit

a snít a snít...

Je krásná. A v tom tragická je vina

bláhových srdcí, jež k plané kráse lnou.

Kdys do jejího rozkošného klína

my pohřbili svou mladost neplodnou.

Jen vzpomeňte. Tam pod Petřínem kvetou

třešňové sady, jasmín, šeřík, hloh,

v to zvonková se píseň chvěje nad Loretou...

kdo, mladá touho, odolat ti moh’?

Jak neutonout srdci v moři pokušení,

když smysly hoří, mladá krev se pění,

jak neuvěřit její svůdné lsti,

jež místo života nám dala marná snění

a místo činů prudké radosti,

jež kletbou jsou i pýchou naší mladosti.

My žili sníce. Naše sny pak měly

i její vůni, barvy, duši, tvar...

Ó proč jsme tehdy vzali Circé kouzelnice

ten zrádný dar?

Od doby té my živoříme, sníme,

uprostřed krásy v slastech otročíme,

po čem se ruka vztáhne, mezi prsty zmizí...

Jsme bez duše jak ona. Duch náš zakletý

je v bytost, jež nám cizí.

Jsme estéty.

Má krásná, pojďte. Nechť se duše sprostí

v zpovědi vřelé hříšné minulosti,

nadešel den, své hříchy bychom smyli.

Pojďte, v tvář Městu jako v dávném čase

budem se rouhat Vaší, jeho kráse.

A vůbec kráse, bez ducha a síly

a bez velikosti...