PRAHA. (III.)

Jsou okna domů smutných očí řady,

které se ptají:

Jsou mrtvy. Vzpomeneš? A ty jsi ještě tady?

A vyčítají...

Jsou dvéře sedmi zámky uzamčené

v tvém rodném klínu,

od jejichž prahů stráž tě odežene

zrazených stínů.

A staré stěny – tváře lásky bědné,

zbrázděné bolem,

vzpomínkou krutou na tvou zradu blednou,

kráčíš-li kolem.

Jsou kouty hanby, které smrt a tlení

v jasné dny šíří,

kde mládí tvého mrtvá poblouzení

tlí na pranýři.

A někdy zdá se: žádné viny není,

jen fantom pouhý

jemného srdce, prudké zahýření

veliké touhy,

spoutaných křídel mocné rozepětí,

zkoušení síly,

lásky, jež snily žhavě o objetí

a udeřily...

Že tvoje malé radosti a žaly

se propadají

a zástavy, jež dříve slavně vlály,

že dosud vlají...

A ničeho ti není líto v světě,

vše bylo darem.

Jdeš ulicí jak hřbitovem, jenž kvete

novým zas jarem...