PRAHA SE MODLÍ!

Již večer purpurové zdrhnul clony,

je sklenul nad královské Prahy lože

a řeka kouřila dým libovonný,

podušky stlalo měkce šero: Bože,

dej, sny ať krásné její hlavou letí

o slávě, jak jí ždají její děti!

Svůj brokát spustila i hermelíny,

své odložila božské diadémy;

vnad taje zahalí mhy v mušelíny,

s úsměvem unylým jen pohled němý

objímá, líbá v dálce České hory,

těch hradeb země nerozborné svory.

Zvon v ticho udeřil; byl Vít to bdělý,

hlas letěl, dotk’ se věžiček a věží,

jež, srdce Prahy, hned se rozezněly;

cit zbožnosti, jenž v hloubi srdce leží,

se vzňal jak plamen, vyšleh’ a trysk’ v slova;

zpěv sladký byl to, hymna Václavova.

A Praha rázem, tklivou chvílí jata,

na břehu Vltavy si dětsky klekla

a štíty, věže výš jak rozepjatá

ramena k Věčnu vznesla, s rtů jí měkla

v modlitbu vroucí píseň zvonů tvrdá;

pokorně modlila se Praha hrdá:

„Václave svatý, vojevodo země,

náš kníže, za nás pros, své Čechy milé,

svůj národ chraň, budoucí své plémě,

ať nepodlehne nepřátelské síle;

veď k slávě jej a k výsostem jej zvedej,

nám, budoucím i zahynouti nedej!“

A v slova poslední se zvony slily,

jak nebesa by zapřísáhnout chtěly,

a „nedej“, „nedej“ bouří hlaholily,

hlas mužný, kovový i dětsky vřelý – –

Spí Praha. Blahá, slávy své sny shledej!

Bdi nad ní, Bože, zahynout nám nedej!

„Nedej!“ – – –