PRAHA SENTIMENTÁLNÍ.

Když mlha večerní nad Prahou leží,

rád v dumách toulávám se po nábřeží,

rád slýchám o šesté, jak hrajou hrany

se starých věží zvony Malé strany.

Těch zvonů souznění

já ve snění

tak dýchám rád,

mně nevšední

jich lkavá lyrika,

jíž zpíjel jsem se nastokrát.

Za teskných soumraků duch můj rád prodlí

ve přítmí chrámů z doby baroku,

kde s varhan chorálem se ženy modlí

ke svůdným světicím tak v hluboku.

Syn doby skeptické,

já chrámy tvé

mám, Praho, rád,

na dětství mé

jich zpěvy hymnické

mně vzpomínají nastokrát!

A tiše volám zpět, ach, ty mše ranní,

kdy byl jsem ještě štíhlým gymnasistou,

kdy starý katecheta při kázání

prokletím věčným strašil duši čistou.

Slov jeho proudění

já ve snění

přeslýchal rád

a v toužení

o ženách Hellady,

o bohyních snil nastokrát.

Rád z dětství vzpomínám na zpovědnice,

ty kaple dubové, kde v šeptu rety

mé strachem chvěly se a bledly líce,

kde nad stříškou se smáli Amoreti.

Ó, cudnost zpovědí!...

já ve snění

vzpomínám rád,

jak bál se vyzradit,

že v blouznění

jsem s dívkou vzdušnou chodil spat...

Kam mladosť odlétla?... na hroby sněží

mých druhů... otevřeny Smrti brány...

A mlha večerní nad Prahou leží,

kdy v dumách toulávám se po nábřeží

a naslouchám, jak táhle hrajou hrany

se starých věží zvony Malé strany...

Těch zvonů souznění

já ve snění

tak dýchám rád,...

jich lkavá lyrika

nechť provází

mne ke hrobu, v němž budu spát!