Praha v den sv. Petra a Pavla 1875.

Nastal svátek knížat církve,

Petrův, Pavlův nastal den:

co se děje s hlučnou Prahou,

že tu ruch dnes utlumen?

Mrtvo jako příkrov smrti,

spočívá dnes nad Prahou:

o nemocném císaři lid

vypráví zvěst neblahou.

Slze v očích pospíchá vše

ku Hradčanům v hoři svém:

tam Ferdinand Dobrotivý

dlí na lůžku smrtelném.

Dlouho čekal na tom lůžku,

od jeseně do léta,

marně viděl konvalin kvést,

již i růže odkvétá:

Tu v svatvečer svátku knížat

jasný kníže přijel sem:

s Ním se ještě viděti chtěl,

než se loučil se světem.

Františkovi Josefovi

ještě pohled’ do tváře

a Rudolfa pozdravit dal,

příštích věků císaře.

Tak se smířil s celým světem

žehná svojí družině:

teď pozvédl k nebi zraky –

vstříc jde smrti hodině.

Ticho vůkol jako v hrobě,

němě doba utíká:

pod hradem lid český, dobrý,

přidušeným pláčem lká.

Ticho vůkol jako v hrobě,

teď se císař usmívá – –:

slyš, jak s věže Svato-Vítské

hlahol zvonů zaznívá!

Všecky zvony náhle samy

kývají se v krovu svém,

zvoní Otci umíráčkem

v hlaholu přežalobném.

S věží Prahy stověžaté

zvuk se krajem prostírá:

že tam císař Dobrotivý

Ferdinand nám umírá.

Dozvučely pražské zvony,

jeden zvonit počíná:

zvon to s družné Moravěnky,

s posvátného Hostýna.

A se zvonem tímto vůkol

jako morská záplava,

hořkým pláčem milionův

pláče věrná Morava.

Hořkým pláčem národ pláče,

v němém říše hoři dlí:

jen s našeho Hostýna zvon

zní, ať se lid pomodlí.