Praha v květu.

Moře zeleně a květu

od Žižkova ku Petřínu!

Jako zázrak jiných světů

leží Praha v strání klínu.

Jak labutě mraky v letu

nad ní běží, tak že leží

v jasu chvíli, chvíli v stínu.

Rozeznáváš hlohu kytky,

sněžné kupy akacií,

v kaštanových květů zbytky

zlatý čilimník se vpíjí,

staré větve, mladé snítky,

stromy, keře v jasu, šeře

kol zdí květný věnec svijí.

Rudé střechy a zdi siné

smějí se v té směsi tónů,

jíž se stříbrem řeka vine

skrze zlaté páry clonu.

Chmúrné báně, věže stinné

v slunci chvatem vzplanou zlatem,

výsknou ústy sterých zvonů!

S pohnutím zřím k Tobě, matko!

vnořen o Tvé slávě ve sny,

jak tu sníš, ach, žel jen krátko

trvají ty hody Vesny!

Byť i krátko, přec je sladko

zřít, jak svítí jas a žití

na tvých vráskách úsměv plesný.

A jako v květ symbolicky

teď se šatíš, vidět v duchu,

kam jen dosáhne věk lidský,

v jiskření hlav, páží v ruchu,

v štěstí rozkvětu tě vždycky,

v písni ptačí, jež se tlačí

vítězně mi zevšad k sluchu!