PRAHA V ZELENI

Ve vlnách jara jak se obrodila,

šlář smutku odhodila se skrání;

mladistvá, svěží vzkypěla v ní síla,

zkrásněla v líbezném jak usmání;

jak v zrcadle se shlíží ve Vltavě,

že opojení stoupá jí až k hlavě!

Co vyčaroval z ní, ach, zázrak května!

zrak nemůže se ani nasytit;

myslíš-li sobě na století zpětná,

ni stopy po stáří tu není zřít:

je celá nevěsta jak v rozmarýně,

jíž přesladko je spočinouti v klíně!

A písní se jí srdce rozehrálo

a lehko je jí jako na křídlech,

hned by se vznesla, kam by se jí zdálo,

k azurným výším ve královských snech;

a dívčí roztoužení ňadra dme jí:

to vše, co patří, království je její!

Hle, rosa ranní visí za korály,

jež zavěšuje v chvíli slavnostní,

než v brokát svůj ji slunce shůry shalí,

milostně shlížejíc se denně v ní,

až páry jemně tkaný plášť jí vloží

večera soumrak, nežli zdřímne v loži!

Tu v siluetách zdá se hroty věží

jak gigantické stráže její jsou

a pokojné sny její bděle střeží;

visuté lampy hvězd, hle, vzplály tmou;

než vzejde nové červánkové ráno,

sladkými sny je srdce kolébáno!

Tak dni se střídají, den dne je krašší

v té jarní, smaragdové zeleni;

je svobodna a ví to, že je naší

a bezpečna že v našem nadšení.

Jak plachý stín je minulost už strastná;

jsme všichni její milenci! Je šťastná!