PRAHA, VĚCNÁ STRÁŽ.

Je večer sladký, lípy dech

Petřínských voní na valech

a polo bdí a na půl dřímá

v oparu světel obrys čar

barvami do mlh vhozenýma,

pohádka, smutek, polotvar...

A pod zdí dole zubatou

se věže barokové pnou

nad modrý opar mlhavý,

nad špinavými střechami

blesk, světel požár žlutavý,

si zpívá polotmou...

Dívám se dolů v hlubinu...

A vzpomínám:... Mé mládí zas

jak zajíkavý, tichý hlas

by vzneslo tence k sluchu mi...

A barevnou jak bublinu

by vzneslo zlatým nad stéblem

v prostoru sluncem osleplém,

ji zřelo mizet, šťastné hrou

a šťastné, že už rozumí,

se divným blahem zachvělo,

se usmálo... a zemřelo...

To někdy zazní známý tón

jak probuzený v dálce zvon,

jako by mládí bouřící

se mělo zase probudit,

zas krvácet, zas hořící

červánky slunce k smrti pít

a poutem o zdi černé bít...

Ó Město v hloubce: kolikrát

jsem zemřel v tobě, z mrtvých vstal,

a kolikrát jsem s tím se rval,

co přišlo ničit nás a rvát,

kolikrát dvojnásob jsem žil

přebytkem křepkých, mužných sil,

kolikrát v zániku

beze slov, výkřiků

jak tichý, mrtvý proud

já mrtvě musil s tebou plout...

Ó Město v hloubce, slyš,

čím k výškám hovoříš?...

Vzbouřené Mužství a Poznání,

Láska a němé Pokání

z krvavých hříchů,

boj s vrahy, boj, prudké utkání,

vzkřek jízlivých smíchů,

boj na smrt a na žití:

než zabit být, zabiti,

pohřbívat v tichu,...

vzít prapor, v boj zoufalý

jej vetknouti na valy,

bdít ve dne a v noci bdít,

bdít zítra a věčně bdít,

bdít, bránit svou pýchu...

Ó Město v hloubce, slyš,

čím ke mně hovoříš?...

Zápasy Rass a Věků

jak z kotle čarodějníka

sta kleteb, záští, vzkřeků

řve, bouří, štve a zaniká...

Tam cosi pěje o štěstí,

jež tenkrát může rozkvésti,

když svolí hrozný vrah,

jenž na tě ozbrojen a lstivý

nůž napřáh‘ křivý,

zlodějskou ruku vztáh‘...

Ó Město v hloubce: mládí mé

to vše mi zjevovalo kdys,

přátelství dalo, lásku čís‘,

pohledy, o nichž nevíme,

i tknutí rukou lichotných,

zpěv, bujných písní smích,

záblesky z dějin, které tmou

prošlehly zlou a vražednou, –

tím svaté jsi mi, Město, vším

a já už vím:

Zře do tvé hloubky zdá se mi,

že bdí tvůj Osud neznámý,

tvůj, Praho, osud nesmrtný...

Sám Osud tvůj tu poblíž stál,

až ku hvězdám se tyčit zdál

tak vítězný a ctný,

já zřel jsem ho, jak pochýlen

stál v šíři nad tebou,

zřel šerou nocí ze bran ven,

sluch napiat a zrak přiostřen

mlhavou tmou...

A pomalu zřím zacházet

staletí, vojska toulavá,

jichž oruží se krvavá

na slunci v dáli blýskala, –

zřím zajít smutnou dobu svou,

jež otročit si zvykala,

pomalu zacházet zřím tmou

svůj stín i těch, jež jsem kdys znal,

však nových vznikat na sta set,

tisíce, milliony hřmít,

tam mířit, tam, kde náš je cíl,

a na odboj a výboj jít

vpřed, duší mocně, mocně hřmít...

Aniž by řad se přerušil,

jdou za námi, kdož v lebkách svých

zárodky tají nových snů...

Bez konce půjdou ku věčnu...

Ti zhasnou... A ti vzeplají...

A s pochodněmi v rukou zdvižených

ty odzbrojí, kdož v temnu číhají...