PRAHA Z DÁLI

Jen z dálky zřím tě odtud, naše Praho,

a zdáš se krásný, nedostižný sen;

tě z dálky zřít, to vyhnanců vše blaho

já chápu dnes, ač nevypověděn!

Když navraceli se zas na Čech půdu,

když vášnivě tu líbali svou zem,

po dobách touhy vyprahlé a trudu

tě patřili jak já pnout pod nebem!

Jich slyším pláč, zřím je se objímati

a „Praha“, „Praha,“ slastné výkřiky;

„jsme doma a tam zlatá naše Máti,

ó žití okamžiku veliký!“

„To, děti, je ta Praha Libušina,

to našich dějů nejslavnější kruh;

tam Karel, jasné slunce s nebes týna,

nám planul a vlád’ mocný jeho duch!“

„Tam žili naši proroci a věštci,

tam Husův unášel nás sladký hlas;

tam naší Svobody i krvosvědci

šíj pod meč skláněli, ó krutý čas!“ –

Však více viděl já v den Obrození,

jak s nohou střásala zas rabství prach;

a do pohádky jak se kouzlem mění,

jak obléká se ve brokát a v nach!

Jak stře se údolím i vrchu výší,

a byla-li dřív zázrak, teď je div;

je královnou teď v pravdě svojí říši,

kdo host ji shléd’, ten je jí žádostiv!

Ó Praho, patřím na tě okem syna

a připadám si jako vyhnanec;

tisíce pout mě s tebou vroucně spíná,

bez tebe žiji, nežiji však přec. – –

Teď mha se fialová nad ni zvedá,

víc jasní čarovnost se jejích vnad;

hle, rozhlíží se, jak když obdiv hledá:

ó Matko má! já na kolena pad’...