PRAHA ZLATOVLASÁ.

K úsvitu nebe se otvírá,

svůj nejsladší vznítilo jas;

Praha, ta kněžka, se probouzí

a rozvíjí zlatý svůj vlas.

Spouští jej, veletok paprsků,

jak řeku to plynoucích hvězd,

spouští svou spanilou Vltavu

kol tváře své královna měst.

Setřásá kadeří prsténce

i hedbávný hladí jich proud,

zvlněný, hravý ten zářný vlas

si vyplétá z vrkoče pout.

Jiskřivé jehlice vpíná veň,

v nichž démantů duhový vznět,

ostrovů kytice zelené

a červánků nachový květ.

Bělostné řásní naň závoje,

a vánek-li hrou se jich tkne,

čelenka z ohnivých krůpějí –

jak z granátů českých – je spne.

Krásnými lokty div obemkne

val kadeří, zlatých těch clon,

svazujíc lepý a bujarý

jej mosty co klénoty spon.

Splývá jí v lesku jak slavozář,

jak nádherný perutí jas,

knížecí řízy jak majestát,

jak zlatohlav trůnu ten vlas.

Spadá jí s věštího temene

v plec královskou, v ramene hráz,

vlní se na ňadrech mateřských,

kol hrdinných beder jí v pás.

Spadá jí ku vdovím kolenům,

až k patám i do jejich stop,

spadá jí od skvoucí koruny

v dol v popel a v zapadlý hrob.

Povívá za ní ten zlatý vlas

jak praporec šumící v kraj,

v bleskot jej rozpíná jitra dech

a dumavý stíní jej taj.

V perlách se třpytí a věje v dál,

v lesk slunný a v rosnatý pel, –

zlatě mi přelétl varyto

a ve struny krůpěj mi vsel.