PRAHA ZPÍVÁ!

Svit rána roztrh’ závoj mušelínu,

níž padl k zemi, ke dnu Vltavy

a Praha zrůžověla, růže v klínu,

tak mladistvá a pružné postavy.

Poseta rosy perlami a za trůn horu,

vládkyně země, slunce u nohou,

hor modrých věncem dálném po obzoru

svůj purpur rozvlnila oblohou.

(Slyš! sfinga tknuta sluncem, Praha zpívá:)

„V mých očích nová jitřenka se nítí,

dech hluboký a volný zvedá hruď,

má svěžest mládí moje žilobití,

jak z ocele je těla každý úd.

Čas ponížení minul; jak se přímí

pokorná šíj a hlava skloněná!

má doba přišla. Zraky věšteckými

zřím v budoucnost, jež slávu znamená.

A roste podle slova Libušina,

že dotýká se nebes hvězdných sfér

a korunou mi skráně obepíná,

měst kvetoucích jsem matka, slavných dcer.

V Evropy středu trůním vyvýšena,

svou krásou okouzlující jsem květ,

jak Belkis, královna, kdys ponížena,

mě obdivovat přijde celý svět.

V mých přístavech se lodi shromažďují,

pod tíží nákladů se nořící,

co lodi okřídlené poletují

nade mnou, sbory vojsk to vířící.

Ruch práce hymny oslavné mi zpívá

a v jedno splývá s ruchem života,

má krev! jež bouří plamenná a divá,

jak žilstvem ulicemi klokotá.

Tu národové světa v pestré směsi

se promíšejí, jeden shon a rej,

sem seběhlí jak u Betlema kdesi,

své hlasy mísí v moji epopej.

A ze mne prýští život v národ celý

a řeč má hlaholí tu líbezná,

vymýcen plevel, kořen odumřelý,

v tvář věčnosti se cítím vítězná.

Ať věky jdou, má sláva neumírá,

můj den, jenž vzešel, nemá západu,

má náruč v dál i šíř se rozestírá,

můj růst je bez konce a bez pádu.

Jsem Mekka Slovanstva, jsem výhní jeho,

jak Vestálka já nad plamenem bdím;

jsem život nesmrtelný Vzkříšeného,

jen dím a silou jeho burácím!“ – –

A sotva ztichla, vzkřik’ ruch z města zdola

a přeléval se vzduchem, rostl víc,

řval ulicemi, z továren a věží volá...

Skví Praha, slunce nad skráň zvedajíc.