Praha

Uprostřed dědiny mrazem ztuhlé a zasněžené,

kde v teplé sednici, která je obílena,

hovořím po celé hodiny s modrým nábytkem,

s Václavem Špálou na stěně a s dýmčičky dýmem,

anebo také s básníky a se sebou sám,

zřím denně zlatá písmena tvého jména.

Není mi písmen, která by zářila více,

není mi dražšího, líbeznějšího zvuku,

a čtu-li ve francouzských, ba již i v německých básních

nikoli Prague nebo Prag, ale Praha,

naslouchat mohu srdce jarému tluku.

Hrabivý korupčník, ni špatný politik, ni augur,

kteří tě obstupují a krmí frází třeskem,

ni intrika, domácí pes,

bloudící po všech tvých pracovnách a atelierech,

nemohou zvítěziti nad jména tvého leskem.

Nechť cizinec však vzpomíná Hradčan, Malé Strany a ghetta,

já vidím nábřeží tvá, obloukové lampy nad řekou davu,

tvé nové obrazy, nové básně, tvou práci a přítomnost,

jež docela jistě pozvedne opět hlavu.

Čím jsou mi špatné tvé pomníky, čím literární pikle!

Tvé zlaté jméno září i zlatou nad chátru...

A v zimní noci dlouhé, když otvírám okno vzduchu

a tuším, že ve sníh zde zapadá Polánka, Hradisko, Šumbera,

tu na přítele myslím V. H. Brunnera,

jak asi s černou Táňou popijí

v půlnočním Montmartru.