PRAHA.

Nevím, proč tolik mám to město rád!

Pro jeho krásu stále nově mladou,

pro kouzlo podvečerních promenád,

kdy stíny tajemné se na vše kladou.

Pro naděje a snění o štěstí,

pro pyšné cíle, které máme rádi,

pro měkkou něhu divné bolesti,

jež teple láská roztoužené mládí.

Pro skony, které slzu vynutí,

pro hněv, jímž trestí nelítostní bozi,

pro velké touhy zvolné hynutí,

jež zlekanému srdci krutě hrozí.

Pro květy, které časně uvadly,

a pro jiné, jež ani nerozkvetly,

pro hvězdy, jež se v řece zrcadlí

do hlubin spouštějíce odlesk světlý.

Pro bezděčnou a skromnou tragiku,

jež v ruchu dní se nehledána kryje,

pro drobné lásky snivých básníků,

pro velikého žití symfonie.

Pro bídu, která v skrytu živoří,

pro svaté ohně, které dole planou,

pro majáky, jež hoří po moři

své volajíce lodím „Na shledanou!“

Pro ptáka píseň a pro slunce svit,

pro záští, které nečekaně raní,

pro tiché plavby nerušený klid,

a pro konečné náhlé ztroskotání.