Praha.

Není pohledu snad krásnějšího,

Jako Praha v noční ztišenosti;

Mír když svatý nad ní se prostírá:

Obraz-tě to skvělé spanilosti.

Hle ty věže, v nepřehledném množství,

Kterak pyšně královsky tu čnějí,

Každá zdá se věrně dosvědčovat,

Každá hlásat světu slávu její.

Tady řeka, jako stříbro skvoucí,

Vltava to jará věkoslavná,

Kapka každá perla v ní planoucí:

To je družka její, věrná, dávná.

Kam jen hlédnu, všady stopy skvělé;

Žel že vnukům nejsou více svaté,

A že noha šlape, kde by líbat

Měly ústa, pomníky stát zlaté.

Jest to pohled věru čarokrásný,

Když tak klidně, tiše zde spočívá,

A když luna, jako posel míru,

Na ni bledou záři svou vylívá.

Mění se však pohled v Božské zření,

Když se slunce nad ní počne skvíti;

Oko žasne, v citu přeblaženém

Mní se člověk v zemském ráji býti.

Avšak hle, co tamto prosvituje?

Tam se věru červánek nachází;

Těš se, Praho, těš, ach již se zdnívá,

Blaho, blaho! slunce již vychází!