Praha.

Praha, české vlasti hlava,

mistryně všech umění,

královská stolice práva

zemského i řízení,

ctihodná ta Čechův matka,

vše, co krásno, pěstuje,

na všech místech se památka

slávy její zjevuje.

Na sedmi pahorcích leží,

jako Řím založená,

prostředkem Vltava běží

široce rozvedená.

Z lůna řeky, jako ráje

rozkošného obnovy,

vynikají miloháje –

spanilé tři ostrovy.

Dvojí stranu řeka dělí;

města mosty spojují,

skála ten, druh řetěz smělý,

oba ledům vzdorují.

Chrámy, věže, domy slavné,

pětsetletý Karlův most, –

budovy ty starodávné

obdivuje každý host,

nechť se na ně s hůry dívá

od hrádku Rudolfova,

anebo-li ze protiva

ode hřbetu Žižkova.

Skála Vyšehradská pne se

vysoko nad Vltavou,

ač jen holé jmeno nese,

slyne slávou bývalou.

Petřínský vrch korunuje

zoubkované hradby lem,

bílá hradba ukazuje

krále Karla diadém.

S ním se hora Sion pojí,

pěstitelka umění,

nížeji se v úval krojí;

na dně pramen temení,

Libuše kde prorokyně

věštívala vídění,

povolavší vévodkyně

starších lidu k radění.

Na Hradčanském vrchu sedí

s královským to trůnem hrad,

a na celé město hledí

Chotkův přívětivý sad.

Svatovítský dóm tam pne se

jako loď Noémova,

s bání k oblakům se nese

smělá krytba chrámová.

Ve svatyni té ostatky

ctíme svatých vlastenců.

Čech upřimný slaví svátky

Božích blahoslavenců.

Hroby svatých, hroby králů,

hrdin, a věd ctitelů

píší neminoucí chválu

vlasti zvelebitelů. –

Tam putujte, mojí milí,

jednou až dorostete,

za krále a za vlast chvíli

zbožně se pomodlete.