Práhnu po tobě.

Div se, div se, duše malicherná,

velkolepým tvorstva všeho krásám;

div se a nauč se v díle velikánském

poznávati tvůrce svatomocnou ruku.

Jaký tajný souzvuk vane tím všemírem,

jaký tichý život, jaké živé ticho! –

Děkuj matce svojí, že ti vřele hlásá,

že jsi velikého, dobrého měl otce. –

A on žije, žije, na tě se usmívá! –

Tuším já to, doufám, cítím, že mi blízko,

že mne tíše žehná rukou svou otcovskou,

že ve velký plamen jiskru rozžehává,

který v ňadrech mých má hrdě pozapláti. –

Otče, až se k tobě vrátím po své pouti,

přijmeš syna svého, když ti k nohoum padne

a sebe celého bude v oběť klásti?

či pokyneš chladně, aby zhynul,

protože v přírodě všecko zhynout musí? –

Nic neodpovídáš! – Příroda jak jindy

krásně se usmívá – ba i nad hřbitovem.

Nenecháš mně žíti? život, jest on tamo? –

Příroda je tichá, mírná a pokojná;

protože to neví, nic neodpovídá –

a sám světovládce, ten, jenž osud řídí –

ten, po němžto práhnu, nic mi neodkrývá –

žel, snad nikdy že můj duch ho neuhlídá! –