Ó, PRAHO...!

Když v Thermopylách slezských my znavení stáli,

mrak šípů nepřátelských slunce nám zastřel,

se spráhlých rtů jen šepty zaznívaly tiché

a jeden po druhém když znavený klesal,

tys jásala, o Praho!

Otcové vážní v radě právě dohodli se,

na koňské dostihy že dají tisíců třicet,

och, třicet tisíc, hoj, jak kobyly zas budou houpat

přes barriery širé chuchelské louky,

tak vesele a křepce!

A přišla zvěst, jež národ rozjařila celý,

že mikareme ženám pořádá Paříž,

a národ český, francouzského jenž druh věrný,

že vyznamenán volbou královny květů,

prý mladistvé a svěží...

Co řečí bylo tu, co rozjasněných očí,

neb jak se neradovat, královno Praho,

že národ český ožil v ústech cizozemců

a připojil si k starým úspěchy nové –

tys jásala, o Praho!

Ze Slezské však se tehda černá vzpjala ruka,

jak k prosbě němé: přispěj, hyneme všichni:

kdos dobrý, pomoz, cizácká pěst než nás skolí...

Nad pruhem par se ruka kývala dlouho.

Ji nezřelas, ó Praho?

A ruka zapadla, ji nikdo netisk u nás,

jen frasí sytíme své znavené druhy.

Či pozvete je na chuchelskou louku, aby

se potěšili trochu skákáním kobyl

tvých gigrlat, ó Praho?