PRAKTIKANT.

Mám třicet let a bujné vlasy,

s bon-tonem chodím v souladě

a v šatech, jak jdou s modou časy,

a důstojnosť má nezadá si

i vtip-li leží na snadě –:

jsem praktikantem v úřadě.

Mne v kanceláři služba těší,

zvlášť dědouškové třaslaví,

jimž paruka hned sjíždí s pleší,

když „novotou“ se něco řeší,

co v konceptu je zastaví,

a vzdychnou: To jde o zdraví!

Co přítomnosť? Tou žijí prostí!

Já dražší cíl mám, hluboký:

Jeť ohlodanou dnešek kostí –

a na účet žít budoucnosti,

to z lidí dělá proroky –

a já mám skvostné nároky!

Můj duch si s příštím blahem tyká,

vždyť „nadějným“ mne zove svět

a matka dceři za mnou říká:

„Máš nejlíp přec jen úředníka,

má pensi, výš jde, nikdy zpět. –

Nu, prosím, račte posedět!“

Tak v životě i v kanceláři

já mile sedím trpěliv

a v duchu zřím juž oblou tváři,

jíž kyne mi to zlaté stáří,

až postoupím – nu jaký div,

či adjunkt bude věčně živ?

Snad jiných je tu štěstí větší,

však mám, co není k náhradě:

Vždy klidně líbat rtíky něčí –

a ve svatbě-li nebezpečí,

mít výmluvu hned na snadě:

Jsem praktikantem v úřadě.