PRALES.

Je plno tragiky kol, plno trůnní pýchy,

ve hroby věčné němý jícen zve,

stanásob možno smilné cítit hříchy,

stanásob vzrůstat v kajicnosti své.

Tmy vlají tu, jsou také v nitru šera,

as na dně všeho Pán se mihotá,

svědomí šeptá strofy desatera

v hruď ztraceného dávno života.

Jsou obavy, že duše duši potká,

zemřelou duši v marném bezcestí,

hluš ticho roní jako perlorodka,

rty vzněcují se němou bolestí.

A tedy jdeš... Kdes v rašelinách mluví

stem černých očí duté podsvětí,

jde vzdálenostmi žalování žluvy...

Ty zapláčeš, jsa roven dítěti.

A prales volá, nemožno se klamat,

to prales volá „ahó“ hluboce,

tlí v temnu dějství mlčenlivých dramat

a časem kane shnilé ovoce.

Ucítíš časem jako nikdy dosud

své srdce žalné samotou se chvít

a časem šust... to dopřeje ti osud,

že krásné zvíře kolem půjde pít.

Ty utaj dech i zapři: já se bojím!

a kníže přejde v apatii dál,

mráz ustrnulý zahrá srdcem tvojím,

v tvůj nahý život, jenž se obával.

A jenom tráva než se zase srovná,

než křoví vzdychne cosi pro sebe,

pak hladina zas mdlá a vodorovná

v tvém srdci hledí smutně do nebe...

Kříž udělej mi na čelo a ústa,

to záludy a chumle překoná;

je téměř noc a šílení mé vzrůstá,

dme malátně se spánku opona.

Tak v čelo kříž jsem vroucně prosil včera,

neb vzpomněl jsem na všecky harpyje,

než vak jsem vzal a vyšel do večera...

Však nadarmo, vše spalo!... Adieu!

A nyní bloudím, nemám tvého kříže,

jda za svým echem, slábnu unyle,

klam na mé oči šerá pásma víže

a hlavou srážím ticha střechýle.

A nyní bloudím, jsem tu rodák cizí,

na cizí padnu polomrtev zem

a všecky bledé fantasie zmizí...

(Bez tvého kříže, s tvojím obrazem!)

Juž láva noci připlovala ke mně

i cítím její uhrančivý proud,

jsou spojenci mi skorpioni země,

zda duše tíž mi mohou odejmout?

Hluboko v dáli šelma někde zívá,

předtucha krve klíčí z temnoty,

stín kladouc rudý v usmívání tklivá,

v nic netušící, sladké životy.

Kol stromy tuším, nemohu k nim vstáti,

jen slyším tyto smutné hlaholy:

„Zbloudil a zbloudil, víc se nenavrátí,

spějte ho hledat všichni kamkoli!“

Mí spojenci jsou plžové a hadi,

pln mdloby tížím černou lesů zem. –

Mí spojenci... ó my se máme rádi!...

(Bez tvého kříže s tvojím obrazem!)

A tak jsem zesnul..... Prales je mým vrahem,

kus hlíny smutné vešlo do mých úst

a tak jsem zesnul v osamění drahém,

kol bledule se osmělily vzrůst.

A když se vzbudil prales ze své tíže

(i prales tedy svoje jitra má!?),

se pluky opic svezly ke mně blíže,

mne probouzely svýma rukama;

mně šťávu malin daly, řkouce: bratře!

ač ret můj chladný víc ji nepřijal,

já sklenným okem na hru jejich patře,

vším tělem mrtvým jsem jim děkoval.

A potom ptáci, motýli a šídla

se sklonem hebkým přišli k mojim rtům...

Tu teprv duše rozepnula křídla

a pralesem se brala k nebesům...