PRALES. (I.)

Zašuměla nad mou hlavou

velepíseň pralesa;

o věčnostech se Šumavou

rokovala nebesa.

Zněly stromy od koruny

po kořen až v srdce hor,

hluboké i jemné struny,

všecky napial zvučně bor.

Každým dechem toužebněji,

výše jal se vát i hrát,

jak by víc a výmluvněji

povědít chtěl ještě rád.

Pěl tak mocně, pěl tak jemně

v šerých větví objetí

o mladosti této země,

v nížto sáhá pamětí.

O pradávném putování

s neklamnými průvodci,

o budoucnu, o svítání,

o hvězdách i o noci.

O té pouti dálném cíli

pělo nebe šumem svým;

byl to hlahol věčné síly

zlahozený tajemstvím.

Ó jak vály zpěvy ony

rtoma větru slavně dál,

a mé srdce všemi zvony

vpadlo lesům ve chorál.