PRALES. (II.)

Vcházím ve pralesa svatou říš;

svobodná to obec velikánů,

v nížto není robů, není pánů,

ale králem každý zrozen již;

živé koruny jim zdobí hlavy –

velikosť svůj háv tu nosí pravý,

jenž jí přírodou dán v pravěku;

proč tak bolno tu a cize člověku?

Upomíná žal jej hrozebný,

že mu příroda též růsti dala

v obec velkou, a čím v té se stala

jeho velikosť?! – Háv velebný

podlosť líčená jí šije trhá,

v něj se šatíc, hrou jej nectnou mrhá,

světa smích a kletby pudí naň,

tak že šlechetná se výsosť hanbí zaň.

Jsi, ó velikosti svržená,

hájem na vždy zloupeným a mroucím,

nevypučí žádným jarem skvoucím

tobě korun zdoba vznešená?

Přioděj svým knížecím se hávem,

nepohrdni božským k němu právem,

nevzdej ho, kam přešlo loupeží;

vztyč se v pravou výš – a svět ti náleží.