PRALES. (III.)

Znáš samotu? ne tu, jež obestírá

tvá prsa jako žalářový vzduch,

nechť zdí neb lidí chlad tě uzavírá,

jichž nepronikne slunný žití duch;

leč samotu, jenž náhle v divném lese

tě slastí volnosti tak ovane,

že pyšnější se v tobě srdce vznese,

a staré zkrotlé bíti přestane.

Hleď její vlasť! Zde v stínech věčných trůní,

tvůj příchod šumem vážným velebíc,

zde opojí tak slavnou tebe vůní,

že zbloudíš-li, že nenajdeš se víc.

Zde uvítá tě lichotivou zvěstí,

jíž snadno pravé srdce uchvátit;

ty pocítíš, co volnosť a co štěstí,

a těžko pak se v život navrátit.