PRALES. (IV.)

Vymaněna z hrází

zavládla tu síla zkázy;

na bojišti vývratu

vichřice se rozpoutala,

přiletěvši ve chvatu

obry lesa v náruč jala,

tiskla je svou vášní smrtící,

vyrvala je zemi úpící

vírem svého reje;

teď tak strašlivý tu hřbitov zeje,

jak by obrazem byl lidstva děje.

V smrti nepamětné

padly kmeny bezpočetné;

na prostoře nezměněné

rozbité jen strmí trupy,

ale nad vše příšerné

zjevení se samo kupí:

nad kleslými pod oblohu výš

z říše smrti ve života říš

v duchovitém kůru

mrtvých králů dav se věží vzhůru,

větvemi spiat v pyramidy stvůru.

V pomník vratký sobě

trůní na svém vlastním hrobě;

samovládci, zvoucí zpět

pych a moc své minulosti!

užaslý tu vidí hled

arcidílo nemožnosti.

Jeden z nich tak prudce převrácen,

kořenem že vzhůru převrácen;

vzdorně však a silně

v druhů větvích zavěsil se pilně,

na hlavě tak stojí neomylně.

Přec, vy lesa páni,

nic vás pásu neuchrání,

marno jemu vzdorovat!

nechť vám ještě v poušti lesní

hrůzou možno panovat,

neb i pádem svým jste děsni!

Nechť vás nikdo nechce pokácet,

vaší tíhou zdrcen krvácet,

čas nechť vámi nehne;

však až podruhé vás bouře šlehne,

padnete, jak první z vás jen lehne!