PRALES. (IX.)

Tma v půlnoc tu zraje, les vůči mi stárne,

mdlý ohlas mé kročeje sčítá,

jak s otázkou na rtech to mlčení čárné

kol nepohostinně mě vítá.

Tak hustě ty kmeny kol tísní se davem,

jak zvědavě kdyby se shlukly,

svit ostrý se míhá kdes v úkrytu tmavém,

jak číhavé oko zpod kukly.

Chlad nezhřátý sluncem od stvoření světa

v líc horkou mi skoumavě sáhá,

a v doupěti divém noc tisíciletá

se budí a žasne a váhá.

Pak pozvedá hlavu a promluví zpola:

„Hle člověk! co hledá as u mne?“

Les v úžasu slouchá, šum ozvěny volá,

a na to zas ticho tak dumné.

Co hledá?! Ty tmavá, ty nehybná noci,

snad hledá svůj klid a tvé šero,

snad v moři a v bouři by v klidném tu kotci

chtěl bolestí zaspati stero.

„Co bolesť je lidská?“ noc věčná se diví

a tázavě hledí mi v duši;

ó spatřuje obraz tam pustý a divý,

to zří-li, co člověka smuší.

Však zří to as matně, zrak tmí se jí vrátce,

pak znova se ukládá v stánek.

„A stojí-li za to, co trvá tak krátce,

by rušilo věčný můj spánek?“

Již spí, a ty stromy jak družina strážná

pnou stíny tam hustěji tkané...

Díš krátce?! leč každá tu chvíle tak vážná,

že cítím, jak z věčnosti kane.