PRALES. (V.)

Jsme na prahu lesa v listnatém loubí,

svět vidíme v báječném rámku;

tak zlatě to kolem prosvítá z doubí –

což jdeme snad k zlatému zámku?

Nuž chcete-li cestou mít pohádku,

tož počněme srdnatě z počátku

a strojme se k zápasu s šablonou a klamem –

toť v pohádce zrovna jak v životě samém.

Prv bludný se rytíř na cestu sílí,

všech osidel má-li se zmoci;

hle, tamo již postřen ubrousek bílý

pln lahůdek čarovné moci.

Jen chutě! – leč blíže kdo přikročí tam,

zří skalisko bílé, a na něm – ó klam! –

jen korálky brusin se u věnci skvějí;

to spáchaly víly a teď se nám smějí!

Co šustlo to lesem? jen holoubek divý?

či pěšinou z aksamitu

snad prchá tam víla, že ševel tak snivý

a v zeleni tolik je třpytu?

Jen za ní! Tam zmizela do křoví,

tam ztratila střevíček růžový

a rozsypala si perlovou šňůrku;

jdu blíž – a mám špičky a muchomůrku.

Ó čarovné rejdy! hle co se tam třpytí

tak zlatě, v tak vábivé kráse?

toť jistě tam poklad ze skály svítí,

ač slídovou mincí jen zdá se.

Tam s kyji dva obři ho hlídají,

však nechťsi! my proklouznem podtají...

Ho, ho! co nás tepe? již chce se jim půtky?

Toť střely – však změněny v jedlové šůtky.

Hle! statný tu jelen parohy zdvihá –

zda z lovu snad vytrhnem duchy?

tam červená liška mlázím se míhá,

a zajíc tu napíná sluchy –

cos v houštině švihlo jak z luku šíp;

zda dostihl lišky? ba ještě líp,

v sněť červené sosny ji proměnil k tomu,

a lovce i zvěře jsou pahýly stromů.

Had na cestě zdá se hned kořenem pouhým,

však za nohy zrádně nás chytá;

a měňavý ještěr s tím ohonem dlouhým

co pramen se v kapradí kmitá;

tu stín zase mihne se křídlatý

jak netopýr v jetu rozpiatý;

tma ruchem a šeptem co bytosť tu živne

a s námi si kráčí; jsme v družině divné.

Co’s nad námi šumí jak vodopády,

ač vánek jen zvolna se třese;

snad pod mořem plujem a pozbudem vlády,

nás dále jak vlny to nese;

hle ostrovy zelené nad hloubí!

a co máme na stromech za houby,

jsou lastury připiaté ku šedé skále –

než pozor! my plujem – však po močále!

Tu samotná bříza, štíhlá i sněžná,

nám varovně vstupuje v cestu;

snad k duchům to zbloudila odvážná kněžna,

a začarovali ji z trestu.

Hle chýžka! tam bydlí snad lesní muž,

ten cestu nám poví; jen pojďme – nuž?!

My trnem, neb mžiknutím z chalupy stvořen

je obrovský, divem jen zvrácený kořen.

A dále jen smrky; žádný tu mladý,

leč mnohý již mudřec tu lysý

a vážně až k zemi s hlavy a s brady

jim mechové šediny visí.

Jim pochyby naše se svěřují;

jich ruce se ku předu vztahují

tak velitelsky, jak v bezpečnou známku,

jen tam že dojdeme zlatého zámku.

I jdeme – a věru! tam konec je pouti –

vždyť cesta tam východu nemá,

tam vzdornou jen skálu zříme se pnouti,

toť zavřená brána a němá –

v ní zlatý snad zámek a čarovný svět,

leč kdo se tam dostal, již nepřišel zpět –

niť přetrhla se mi; kdo konce zas chytí,

ať dopoví pohádku o klamu žití.