PRALES. (VI.)

Jaké temno! lesní velikáni

sklenuli se v šerotajnou báni,

v níž se ztrácí tmavé sloupoví;

v zeleni, jež tichým krokům stlána,

mohutná jsou těla pochována –

chrám to smrti, stín to hrobový.

Hrůza velebná mi šepce báj:

tento les, toť starý svatoháj!

Duše otců! vaše-li to vání,

co tak jemně mých se dotklo skrání,

prodlete, ó stíny milostné!

Jaký šum? To vzlétly prchajíce,

neslyší a neznají nás více,

opouštějí vnuky nešťastné;

vlastním otcům již jsme cizími

sourodi nejsme s blahými!

Nejsme stálí, nejsme neproměnni

ani jak to lesů pokolení,

jež svým dědům vzrostlo nad hroby!

kmeny ty v tak věkuvzdorné moci,

v síle své tak velcí jako otci,

jsou, čím byly za své pradoby;

v nich náš dávný duch snad ještě dlí –

ale v nás?! My kmen jsme odpadlý.

Hle, jak po nás kárajíce hledí

starci lesa velební a šedí,

jako staří naši bohové;

s nevolí jak od nás odvráceni

skrývají své bolné povržení,

že tak klesli mladší věkové!

V posvátné tam truchlí výsosti

v šedinách své nesmrtelnosti.