PRALES. (VII.)

Hle, stromů klenbou modří motýli

a zlaté mušky vletí po chvíli;

leč nikoliv! toť nebes oko třpytné,

jež pokradmu sem v hloubku lesa svitne.

Však les mu záhy průhled zamyká;

co tajného tu asi podniká?

vše kryje tmou a nedí ani slova,

ač přemítá a velký záměr chová.

Zde ale prosnít tichou hodinu

a seznat lesa velkou rodinu,

v ní zdomácnět: pak teprve tu milo,

pak odhalí se tajné jeho dílo.

On odchoval si v kázni otcovské

tu kolem četné syny obrovské;

ty učil žít tak bratrsky a skromně,

že rovni jsou si všichni v rodném domě.

Leč má on dítky věků všelikých:

hle, strůmky drobné v stínu velikých,

ti na mechu si hrají s jahodami

a nevědí, že obry budou sami.

I dcery svoje v stinném náručí

co útlý mrav, co vděky naučí;

zem panenská jen v pokoře a v tichu

smí vzlétnout po slunci jak po ženichu.

A její věno, skvoucí prameny,

má hospodárně stínem zastřeny;

zná v kapradí a v mech je dobře složit

i prškami a rosou vláhou množit.

Z nich strojí hedváb, jehož pěkný jas

zem bude zdobit, až jen přijde čas!

pak zašustí co blankytové stuhy,

jež od lesů jí splynou v jaré luhy.

Tak milokrásně vyjde zdobena,

až se slunéčkem bude snoubena;

les ovine ji nevěstiným věncem

a propustí ji z domu za milencem.

Snad vzdychne si a v čelo milostné

jí vdechne závoj z páry bělostné,

a v loučení až z krajných boru strání

jí zašumí, jí zalká požehnání.