PRALES. (VIII.)

Jak divně skupeny ty stěny skal!

duch horní jeskyni zde uchystal,

a stařičký tu klečí poustevník,

jenž nábožně se kloní nad zpěvník;

list obrací mu vánku dech,

a tiché dumy

zpěv starce šumí

o všeho žití osudech.

Co pravdy důtklivé as napoví!

onť věkem zkoušený strom habrový,

jenž kořenem se drží balvanu,

půl visí tak, půl leží na stranu,

v mech kolenem se opírá

a v listy mlází

ne bez nesnází

co vetchý čtenář nazírá.

A před ním bažina v mech ukrytá

jak slepé zrcadlo mdle prokmitá,

v něm dávno svět se přestal vzhlížeti,

a stařeček ho zří jen v paměti,

jak býval kdys. I zašeptá

mi uvítání

a v přemítání

svou šumnou řečí mne se ptá:

„Jen pověz, člověče, jak stár je svět?

Já div ji dohlédnu v své mládí zpět;

já k hrobu již se schyluji, ó hleď!

a přec ten svět tak mladým zdá se teď;

kdy hlédnu naň, to není týž,

ni roven sobě!

vždyť v oné době,

kdy já byl mlád byl starcem již.

O tenkrát, kdy mě sklál ten dravčí bol...

Rys v boji s medvědem se řítil kol;

jak rozléhal se lesem jeho řev,

když přemožen se kácel ve svou krev!

Tu ve smrtelné trýzni své

pak zaťav němý

své drápy v zemi,

rval kořeny mé mladistvé...

Tak hrozně naděj svou zřít v podrytu –

a nikdo nepodá ti soucitu!

Já poznal jsem, že bouř a povětří

ni živých ran svou metlou nešetří;

jak vichřice mi trhala

ty bolné údy,

by z měkké půdy

již mroucího mě vyrvala!

Až srdce pohnulo se v kamenu;

on k mému přivalil se kořenu,

on tíží svou jej k zemi přivíral

a bouřlivým mě větrům zastíral;

tak zachován již v mladosti

jsem poustevničil

a ducha cvičil

jen v pokoře a moudrosti.

Já mnoho věřil jsem – a v šedinách

teď zřím, že bloudím v snech a vidinách;

já skoumal jsem, a teď ó běda mi!

svět nerovná se s mými vědami!

Jak právě šel by pozpátku,

tak se mi jeví,

a moudrosť neví,

v jak záhadném to pořádku.

Vše se mnou v odporu; ten starý svět

tu kolkolem tak mlád a samý květ;

z těl druhů mých již mladý roste les,

jen já tu sám a stár a mroucí dnes...

ba kolem mne čas kráčí zpět;

krok jeden tvoří,

a druhý boří:

kým zázrakem by došel v před?!“