PRALES. (X.)

Nad lesem se ozval dravce vřesk;

nevidět ho tam, leč chvilkou příští

na oběť snad sletí jako blesk,

snad již vraždí, snad již krev se prýští –

oběť umírá... a nač byl toho žití

vznik a bol a skon? zda dost, že dravce sytí?

Přírodo, ty sama víš-li to?

zdaž ti třeba bolu v srdci živém?

třeba ti, že záhy podryto

žití všecko hyne v zmatku divém?

V božském záměru – li v jeho vír nás vrháš,

či snad neplodně boj našich duší zmrháš?

Nadlidská ty moci jediná,

ježto nezvratna jsi pochybenstvím;

přes odboj náš vzdorný účinná

přírodo, jež vládneš veškerenstvím;

plná tajemství, ač blízká, viditelná;

věčná původem a skonem nesmrtelná:

Jsi-li moc, již báje odvěká

snila jsi co lásku všehomíru,

po níž teskní srdce člověka,

byť i stokrát zapřel luznou víru,

jsi-li božská moc – ty nedáš bez úkolu

doznít věčnostmi svatému lidstva bolu.