PRALES. (XI.)

Paprsek tak divuplnou mocí

proniká tou lesa vonnou nocí,

jak by stromům v náruč k výši vzpiatou

celá nebesa chtěl v slasti vnést;

chvělá zeleň slzí rosou zlatou,

vše chce krásněji tu růst a kvést.

V stínech jas a luzné duhy krouží,

prameny až z hloubí k světlu touží,

blankyt září, jak by milostněji

pohledět chtěl v jasnou země líc,

haluze se vonným šeptem chvějí:

vzrosťme výše, roňme krásy víc!

Příroda v svém láskyplném díle

k ladnější se povzbuzuje síle,

tichem volá její tužba sladká,

krásnější chce uzřít krásný svět;

božsky a zas lidsky jako matka

k tobě zří a šeptne naposled:

„Ty, jen ty slyš moje zavolání!

v ruce tvé jest světa dokonání;

poznej na něm stopy vůle mojí –

hleď, tak krásně myslila jsem les!

víš, jak spanile jsem v mysli svojí

lidstvo zbájila? ó jen to věz!

Chci mu dát, co zná jen videm touhy;

blaženosť – to není přelud pouhý!

Věř v mou lásku: vidi nejkrásnější

v duši tvou já sama vdechla jsem!

co tě vábí, co tě ukonejší,

mých to snů, mých tužeb ohlasem

Já to chci, já velím ve svém božství:

šťasten buď, a darů tvých buď množství!

tolik skvostů vkladla jsem ti v duši,

tolik vůkol, tobě k dosahu;

věčný žel ať moje dílo zruší,

vše to nestačí-li ku blahu!

Synu můj! má hořce býti klato

dílo mé, tak sladce započato?

Sdělila jsem s tebou sílu činu,

dokonej mé dílo nejblažší;

čiň jen tolik jak ten les, můj synu,

rozviň jen svou výši nejkrasší!“