Pramen a palma.

Na parné poušti štíhlá palma stojí,

tak útlá, svěží, milostná a snivá,

však není sama. U paty se skrývá

proud čistý a se s jejím žitím pojí.

Druh druhu dává vzhled i barvu svoji,

v šum proudu strom tak důvěřivě kývá,

stín palmy v pramen blahodárně splývá,

a proud zas kořen palmy chladem kojí.

Tak vzájemnou jen oba láskou žijí,

skon druha druhu smrtná bude rána.

Já pramen jsem, ty’s palma v žití poušti.

Nechť osud žáry svoje na nás spouští,

když duše dvě svým životem se kryjí.

Ó palmo moje, buď mi požehnána!