PRAMEN. (I.)

Skal vězeň, dlouho střežený, teď volně plyne,

hrá v slunce západu jak hranol skleněný,

a v světle luny půvaby má jiné,

jež rukou víly jsou, jak zdá se, střeženy.

Kdo chce se jimi potěšit a spíti,

ten musí tichý být jak světlé noci krok,

by nezaplašil zjevení, jež na hladině svítí

a proměňuje páry v opojivý mok.

A kdo chce jejich skryté taje znáti,

jít nesmí s duší uvadlou a nedojat.

Ten, kdo se umí s hudbou rosy radovati,

pochopí neukojitelnou lačnost srních stád.

Jest lásky zaslíbením stromů zrcadlení,

polibek přerušovaný jen chvílí bouřlivou,

jíž šťastný šepot vln se v dravý výkřik mění

a kolébání sítin v píseň tesklivou.

A zasnoubení věčné zjevuje se zrakům,

když kapka vniká do země, by kel se probudil.

Svou nejčistější vůni dává voda ptákům

a svoji sílu všem, kdož dálný mají cíl.