PRAMEN. (II.)

Most průhledný, jak ze skla hříčka dětí,

nad tebou klene se a tlumí píseň tvou,

že ke korunám stromů lehce nezaletí

a člověk slyší ji jen s hlavou schýlenou.

Led lstivě pousmívá se, jak zrádné

by oči lákaly i smrt v nich políbit’.

Tvé hloubky slibují mi úkoj v síni chladné,

kde vítr nehne se a štěstím sluje klid.

Plující rybka chvílemi se blýskne

jak perla letního dne v hloubi ztracená.

Když čelo horké ku ledu se tiskne,

pod ledem zjeví se čís’ hlava zakrvácená.

Na pověst dávnou vzpomínka se zvedne,

na důvěřivost dětskou, na vždy zklamanou,

na zmírající poupě v čisté vodě ledné,

jež do jara se chvěla krve příhanou.

Nad proudem tvým jak křehká hříčka dětí

se klene zrcadlo, v němž zřím své oči plát.

Nachýlen k srdci tvému, slyším vyzváněti

zvon pohřební a vlny žalovat.