PRAMEN. (III.)

A vězeň hradu ledného, jak v hrobě pochovaný

v den vzkříšení se budí, láme ledu hráz,

a jeho paže mladistvé si otevřely brány,

a krajem zaúpěl a výskl mnohý hlas.

Neb zase proud nám navracel se živý,

v kraji se rozléval a v dál se širou bral,

a hukot vodopádů jako výkřik mstivý

nám ohlásil, že zemi celou vzal.

My však jsme čekali, až jásot zanik’ v dáli

a ticho rozložilo se jak retův usmání

na břehu pramene, jejž nic nám nezakalí,

neb pouze stromů dav se nad ním naklání.

Trs květů modrých jako dětské oko

do půli stopen, uložil se spát.

Proud vody čisté rozložen byl přeširoko

a hvězdy podzemní v něm zdály se nám plát.

A v tichu tom a v zrcadlení vody

jsme zřeli duši svou, květ bílý leknínu,

plát v jara žehnání a za všech živlů shody

na ňadrech noci hluboké a vodstev ve klínu.