Pramen

Vřes fialový pláče v samotách –

stesk nalomený, jenž se nebrání.

A z hloubek nápěv zvolna ke mně táh’,

to pramen těžce dral se z kořání.

Zpěv melancholický zněl ve stíny,

přitlumen mechem, ve tmy ponořen.

Neslyším ho, jen slyším hlubiny,

jak v temném stesku bijí o kořen.

Dej ruku na srdce a uslyšíš:

tam v hloubi pod mechem a nánosy

ztajený pramen šumí blíž a blíž

a zajíkavou větou zaprosí.

Jde z hloubek bolestných. Jej uvidí,

jen kdo si mech a křoví odhrne.

Utajen, tichý, stranou od lidí.

A přec jsou tóny jeho stříbrné.