PRAMEN

Z bílé skály nahnuté k moři

rokotnou hudbou vyvěrá,

ráno zlatavé slunce v něm hoří,

stříbrná hvězda z večera.

Kane pramen staletí stejně

z arkonské výspy krvavý,

když se nad ním rozestře chvějně

noční zář rudé záplavy.

Vidím k němu skloněné hlavy

rtů suchou žízní prahnoucích,

obrys lodí mořem se tmaví

s biskupem v čele jedoucích.

Kříž se třpytí, znamení míru,

Kristus plá na něm zlacený –

hoří věže v divokém víru,

modla se kácí v plameny.

Krahuj černý s rozpiatým spárem

nad rum z ní tryská do výše,

nebyl zdolán plamene žárem,

přes moře letí, přes říše.

Pil on také z té bílé skály,

pták pomsty žhavě horoucí.

Sudby nechť se jakkoli dály,

pták ten je věčně živoucí.

Přišel dědic, podědil hroby

a chce jich více šíř a dál.

Příboj bije, pevniny drobí,

je mrtev lid, kde včera stál.

Ale pramen k životu zpívá,

a krahuj sedí přede mnou.

Každá země, již útisk zrývá,

má takou skálu tajemnou.

Pil jsem zřídlo v hlubokém doušku

i jeho píseň pro duši,

příboj skrytý v mlhavou roušku

naslouchá, do skal nebuší.

Zhrdu pil jsem, nenávist měřil

z pramene čisté obrody,

líp než láska, abych vždy věřil,

ony že drží národy.