PRAMEN

Pramen vytrysk' v smutném poli:

chci se divit, zvonit, hrát

s travou zelenou a stvoly.

S hloubek šedí jen se rvát?

Z tmy jsem musil vytrysknouti,

ze skal jsem se vyprostil,

dětské nohy, drobné ruce

hned mne našly a já prudce

objal jsem je na své pouti,

zlíbal je a nepustil.

Prameni můj, řekla panna,

hlubin tajemství ty víš,

v srdci mém jak hoří rána,

těš a chlaď, je uzdravíš.

A jak do dlaní mne vzala,

jak své srdce postříkala,

z hlubin usmíření zní,

minulost hned promluvila,

zaplakala, odpustila,

nové sliby rostly z ní.

Prameni, řek' člověk starý,

v hliněný jej zchytav džbán.

Na poslední myslím dary,

v blízkost věčna vkolébán.

Džbáne, skleněný k rtům náhle,

o den uzdrav hrdlo zpráhlé!

Dekuji, žes čerstvý, prostý,

netknut žárem poledním.

Poslední jsi uctil hosty,

tož mne, douškem posledním.