Pramen.

„O zdroj chci já hrázi míti,

Řetěz se k ní přiková:

Zdrojem kdo chce zdraví píti,

Pánu hory peníz dá.“

Hory Růžové pán v zlatém hradu

Ke svým sluhům takto hovoří;

A ti věrní na zlou pána radu

Sluhové se nízko pokoří.

Léčný pramen líbě z hory plyne,

Kolem nemocemi spiatý lid;

A ten rozkaz jako had se vine,

Ku pramenu blíže nedá jít.

Chlapi železo již kovou živé,

Mocné hráze kladou sebe výš;

A lid trne – vzdychy žalostivé –

Ke zdroji mu nelze jíti blíž.

„Pane, hráze udělána,

Jak tvá chtěla vůle mít;

No tvá mysl oklamána –

Pramen z hory přestal jít!“

„Zrádný sluho! střelou klesni –

To má vůle nechce mít!

Duše tvá leť v hrůzy lesní,

Přestal-li mi pramen jít!“

A již nehrá zdroje šum blahého –

Na slunci se perly nelesknou;

Níže nachyl k zemi ucha svého –

Pod zemí ty vody teskně jdou.

„Hloubě zemi vyhazujte,

Rychle spějte za zdrojem!

Spěšně, sluhy, vyvažujte –

Pramen kryjeť skoupá zem!“

Sluha váží, vylamuje skály –

Ku dolu se kloní zpytný zrak;

A šum zdroje slyšet opět v dáli,

A to oko černý kryje mrak.

„Pane, jižtě hloubě valná,

Aniž kámen hlasu dá;

Oči kryje noc tam kalná,

A zdroj dále ustoupá.“

Nářek se kol hory smutný vlaje,

Slyšíť chorý slova strašlivá;

Zvukem žalným horní hučí háje,

S nimi lká ta duše citlivá.

„Hloubě, sluhy, dále ryjte!“

„Nelze, dej nám světa půl!“

„Nuže, tedy mě tam svijte,

Spusťte na černý mě důl!“

Z výše dravec letí do tmy lesů,

Dychtí schvátit kořist v drápů moc;

Hory Růžové pán v lítém běsu

Spuštěn na důl v černou noc.

„Pramen, pramen!“ Lid tu v plesu hlásá,

Pramen pojevil se z jiných stran;

Plesem zvučí háj, a zem se třásá

A v důl sype – a tam pohřben pán!