PRAMEN.

Zašel jsem za jitra dnes

v rašící klenový les...

Nad zemí vzduch se začínal chvěti,

životem bouřil procitlý svět,

v korunách javorů na každé sněti

houpal se zlatý hroznový květ...

Bloudil jsem lesem, zpíval jsem tiše,

dýchal jsem svobodně z plných plic,

slunce se na mne dívalo s výše,

písniček zpíval jsem na tisíc...

Zmlkl jsem teprv, když jsem šel domů

uzoučkou pěšinkou podél skal...

Tehdy mi v ústrety pod patou stromu

studánky pramen zabublal...

Sed jsem si k němu, díval se chvíli,

jak drobný písek prohání –

a při své práci ze vší síly

zpívá si písničku skřivaní...

Vše bylo milé a vše bylo prosté...

Pramene píseň i větví ples –

i to, že právě zde tak bujně roste

zlatově kvetoucí klenový les...

A teď jdu domů... Syrově voní

kolem mne čerstvě zoraný lán;

večer se kloní – klekání zvoní –

obzor je v plameny zažíhán.

Mám v srdci radost jak malé děcko,

bohat jsem bezmála jako král...

V sítnicích, v uších nesu si všecko,

co jsem dnes venku nasbíral...

Slyšel jsem pramen, viděl jsem dnes

sty hroznů kvetoucí klenový les.