Pramen

Věčný den je zrakům utajen za zčernalými blankyty

a kmitá hvězdami jak otvory, jež nemohly být zakryty.

Na lukách zavřené květy hluboká noc žárlivě hlídá –

zem spí – jen pod bukem pramene sten mu tiše odpovídá:

– Od věků do věků bez konce řítí se mnou ohnivý světelný spád,

spálený žárem jsem, osleplý září, a přec nemohu dřímat ni spát. –

„Znám pocel světla i hlazení stínu, večer prohřátý umírám snem

a za jitra znovu se rodím a znovu jásám a trpím svým dnem.“

– Kosmické převraty, výbuchy tvůrčí, slavné sliby a zradu i klam,

svedených vzpouru a ztrestání jejich – všecko, všecko v své paměti mám. –

„Každý den vidím cos’ nového kolem, den co den slyším van na jinak hrát,

jinak kvést květy a jinak růst stromy. Mnoho jsem zapomněl – vzpomenu snad.“

– Čas žárem zrezavěl v krvi mé rudé – hodiny jeho se v srdci mém dmou,

vzpomínka na noc mi v paměti slábne, a uvnitř věky již dusím se tmou. –

„Rychle mi hodiny plynou a míjí, novým vstříc chvátám a neunaven,

za jitra směji se denně a večer těším se na nový krásnější den.“

– Mne tvrdá zrodila touha, skřípění zubů a bolesti sten! –

„Procit jsem po prvé k žití, probuzen pohledem plačících žen.“