Přání.

Chtěl zpět bych dnes do mladých časů,

kde doma stojí rodný dům,

zřít českých krajů smutnou krásu

a vzdát se zlatým, krásným snům;

u Tebe matko, když se šeří,

být člověkem, jenž v lásku věří.

Ó, matičko, Ty sladká touho moje,

na Tebe do dnes vzpomínám.

Jsou ztraceny mých cílů voje,

a sám tak sám své ruce sepínám;

vždyť slova Tvá mi sladce zněla

i když mne láska zapoměla.

Má matko drahá, slunných říší květe,

můj život bouře rozmetá,

ó, ruce bílé sladce, klidně spěte,

já zatím kráčím do světa.

Však srdce mé se neleká,

i když mne štěstí nikde nečeká!